Faktografický pohľad na služobnú kynológiu v Československej republike v rokoch 1920 až 1939 s dôrazom na územie Slovenska
spracoval: Juraj Štaudinger
„Četnícke“ (žandárske) stanice so služobným psom boli predovšetkým dislokované v miestach, kde si to vyžadovala bezpečnostná situácia boli zriaďované spravidla tak aby bola vždy jedna v takzvanom súdnom okrese a miesto bolo zvolené vždy s ohľadom na vhodné železničné spojenie. O ich zriadení rozhodovalo po predchádzajúcej písomnej žiadosti príslušné zemské veliteľstvo čo v prípade Slovenska znamenalo súhlas „Zemského četníckeho veliteľstva Bratislava “ ( Zemské žandárske veliteľstvo v Bratislave). Povolenie bolo vydávané len vtedy ak sa jednalo o čistokrvných policajných psov za ktorých boli považovaní psi plemena Nemecký ovčiak, Doberman, Boxer , Rotwailer a Airdelterier.
Do služby mohli byť títo psi velení a v službe využívaní len po tom keď boli zvláštnou komisiou preskúšaní a vlastne absolvovali odbornú skúšku. Prvé takéto preskúšanie podľa skúšobného poriadku spracovaného Klubom pestovateľov policajných a ušľachtilých psov sa uskutočnilo dňa 27. 11. 1921 v Prahe . Skúšobnú komisiu tvorili : policajný inšpektor V. Matoušek, podplukovník A. Adamička, riaditeľ O. Mácha, „zemský četnícky veliteľ“ v Prahe generál. K. Skorkovský, podplukovník četnictva J. Ježek, v tej dobe pobočník „zemského četníckeho veliteľa“ major četnictva . V. Holna a, mjr. četnictva Oldřich Pinkas z ministerstva vnútra, policajný inšpektor J. Drásta, podpredseda Klubu chovateľov policajných a ušľachtilých psov Dr. Just, usporiadateľom skúšok bol J. Stašek z Prahy.
Týchto skúšok sa zúčastnilo osem príslušníkov „četníctva“: vrchní strážmajsterVáclav Hlína, strážmajster Anton Záhradník, strážmajster Adam Horák, strážmajster František Ráb, vrchný strážmajster Fantišek Černý, a strážmajstri Hynek Tyšer, Alojz Křeček, Ludovít Roleček . Siedmy z týchto pánov mali služobných psov plemena Nemecký ovčiak vlkošedej farby a strážmajster Roleček mal Dobermana.
Skúšky úspešne absolvovali všetci a následne mohli psov využívať vo výkone služby. „Četníctvo“ vlastne vo výkone služby využívalo dve kategórie psov :
a) „psy nazývané služobné alebo policajné“ títo psi boli prevažne v majetku štátu a boli prideľovaní dobrovoľne sa hlásiacim „četníkom“ do starostlivosti. Keď títo psi dospeli, čo bolo približne vo veku 18 až 24 mesiacov niekedy aj skôr podrobovali sa v 12. týždňovom kurze zvláštnemu výcviku vo všetkých odvetviach ktoré si vyžadovala bezpečnostná a pátracia služba. Po ukončení týchto kurzov a po preskúšaní boli prideľovaní prednostne na „četnícke pátracie stanice“ , alebo na „četnícke stanice“, kde to pre bezpečnostnú situáciu bolo potrebné. Títo psy boli v nepravidelných intervaloch podrobovaní takzvanej redezúre ( kondičný kurz) v trvaní 10 týždňov.
b )“ psy ochranné“ boli spravidla majetkom jednotlivých „ četníkov“ a ich výcvik bol zameraný na poslušnosť . Použitie týchto psov bolo možné len po príslušnom povolení „Zemským četníckym veliteľstvom“ a mohli byť využívaní v obchádzkovej službe a na obranárske práce mohli byť použití len vtedy ako bol „ četník“ počas výkonu služby niekým násilne alebo zákerne napadnutý a k svojej obrane by už musel použiť zbraň. Pes bol v takýchto prípadoch považovaný v širšom zmysle slova za zbraň menej nebezpečnú, ako boli zbrane sečné a strelne. V žiadnom prípade sa pes nesmel použiť ako zbraň útočná, ale len ako zbraň obranná.
Využitie služobných psov nebolo najskôr presne vymedzené v žiadnej inštrukcii ani v žiadnom predpise. Použitie bolo však v zásade chápané ako použitie zbrane. Podľa vtedajšieho zákona číslo 299/1920 Zb. z. z 14. 4. 1920 boli v § 13 presne vymedzené situácie kedy môže byť použitá zbraň. Nadväzujúce predpisy „četníctva“, ale upozorňovali že zbraň môže byť použitá až po použití miernejších prostriedkov. Použitie služobného psa v službe pátracej, alebo kriminálnej bolo možné ak išlo o zachytenie pachovej stopy páchateľa a toto neodporovalo žiadnym platným predpisom a ani ustanoveniam príslušných zákonov pretože za určitých okolností znamenal vycvičený služobný pes pre bezpečnostné orgány len pracovný nástroj a bol chápaný ako pomocný prostriedok podobný asi tým aké boli potrebné pri daktyloskopii či mechanoskopii a podobne.
Neskôr boli spracované inštrukcie o použití a možnostiach využitia služobných psov, ktoré už presnejšie špecifikovali situácie v ktorých mohol byť pes použitý. Boli spracované a napísané knižné publikácie o výcviku psov, ktoré boli zavedené do používania predovšetkým vďaka podplukovníkovi “četníctva“ vo výslužbe Theodorovi Rotterovi a majorovi Oldřichovi Pinkasovi neskôr zaradenému vo funkcii námestníka veliteľa „Ústredného četníckeho pátracieho oddelenia “ a predovšetkým vďaka pochopeniu a podporovaniu služobnej kynológie zo strany vtedajšieho generála Jozefa Ježka generálneho veliteľa „četníctva“.. Môžem spomenúť napríklad : „Návod pro výcvik policejních psu“, „Výchova a výcvik psa pro účely služební a sportovní“ obidve publikácie od Theodora Rottera, „Policejní pes jeho výchova a výcvik pro ochranu i policejní službu“ od Václava Matoušeka.
Výnosom Ministerstva vnútra číslo 66.765-1926-13 z 09. 10. 1926 bolo zemskému veliteľstvu v Bratislave zaslaných 40 výtlačkov knihy „ Těloveda, výcvik, choroby, chov a výživa psa pro účely policejní služby“ autori Drásta a Knor. Táto služobná pomôcka bola pridelená na všetky stanice s prideleným policajným psom.
Od 1. 1. 1929 v znení Výnosu Ministerstva vnútra číslo 27-212/13-1927 bolo na všetkých „Četníckych pátracích staniciach“ ( Žandárske pátracie stanice) zriadené systemizované miesto psovoda ( vodca služobného psa). Na Slovensku boli pátracie stanice dislokované v nasledovných mestách: Bratislava, Komárne, Nitre, Trenčíne, Banskej Bystrici, Rimavskej Sobote, Ružomberku, Levoči, Prešove, Košiciach a Humennom číže na všetkých týchto pátracích staniciach bolo systemizované miesto psovoda. Príslušníci „četníctva“ zaradení vo funkcii psovoda mali aj špeciálny režim nosenia výstrojných súčiastok do výkonu služby. Do služby nosili pištoľ a to hlavne pri nasadení psa k špeciálnym úlohám predovšetkým pri pachových prácach. V tomto prípade však musel byť druhý člen hliadky vyzbrojený karabínov. Pri bežnej hliadkovej službe nosil aj psovod so psom karabínu.
Služobnú kynológiu ako takú zo začiatku riadilo „Četnícke oddelenie pri poznávacom úrade pražského policajného riaditeľstva“ ktoré bolo zriadené v roku 1922 pre potreby skvalitnenia pátracej služby, uvedené oddelenie priamo podliehalo MV. A od začiatku roku 1928 bolo premenované na „Ústredné četnícke pátracie oddelenie“. Bolo rozdelené podľa rôznorodosti špecializácie na skupiny a jednou zo skupín bola skupina na riadenie chovu, výcviku a používanie služobných psov. Táto skupina organizovala výcvik a chov služobných psov, viedla záznamy o výslednosti a používaní služobných psov, spracovávala návrhy na vyradenie služobných psov a odvolanie psovodov, hlásenia o škodách spôsobených služobným psom, návrhy na výkup a predaj psov. Vedením a vybavovaním agendy spojenej so služobnými psami bol poverený major Oldřich Pinkas. Napríklad štatistka od 01. 01. 1925 do 30. 06. 1925 poukazovala na to, že v tomto období bolo v bezpečnostnej službe využívaných celkom 55 služobných psov z toho bolo 50 povolaných ( rekvirovaných) na 273 prípadov trestnej činnosti v skutočnosti však boli vyslaní na 228 prípadov a v 218 prípadoch boli použití z tohto počtu boli v 89 prípadoch úspešní.
V roku 1925 sa presunul z Nových Hradou v južných Čechách do Pýšel pri Prahe Ústav pre výcvik a chov služobných psov . Ústav v Pyšelích, bol zriadený na podklade skúseností získaných orgánmi ministerstva vnútra a ďalej osobnými štúdiami a prevádzkou obdobných ústavov v Nemecku, predovšetkým v Drážďanoch a v Grünheide pri Berlína (plk. Josef Ježek bol spoločne s Adolfom Horákom, Bedřichem Frommem a Oldřichem Pinkasem vyslaní do Nemecka, aby si tu prehliadli štátne ústavy pre chov a výcvik služobných psov a podali ucelený návrh na predpokladanú adaptáciu o ktorej sa uvažovalo už začiatkom 20. rokov v Československu). Získané skúsenosti sa stali podkladom k uskutočneniu myšlienky v Pyšelích,
Ústav bol oficiálne otvorený v roku 1925 z dôvodov rozsiahlych úprav. Preto tu bol ako prvý realizovaný tzv. „V. výcvikový kurz“, ktorý nadväzoval na kurzy v Nových Hradech. Tento prvý kurz tu prebehol v letných mesiacoch roku 1925 a bol ukončený 30. 07. 1925. O tejto udalosti informovali miestne printové média v článku s názvom: „Zkouška služebních a stopovacích četnických psů „(…V Pyšelích u Čerčan byl zřízen státní ústav četnický pro výcvik a chov policejních psů. Dne 30 a 31. července t. r. bylo 19 psů, kteří vyšli jako první odchovanci z tohoto ústavu, vyškoleno za přítomnosti důstojníků četnictva, přidělených ministerstvu vnitra, zvěrolékaře zemské politické správy a zástupců zemského kynologického ústavu. Bylo zkoušeno celkem 32 bodů. Tak mimo jiné: by pes šel vedle svého muže, by poslouchal, na povel zůstal ležeti, skákal přes překážky, vyhledával uschované předměty…. Okresní starosta Rádl při ukončení zkoušek projevil uspokojení nad harmonií četnictva s místníma a okolními občany, kteří si s ochotou vyházejíce vstříc…. Dne 1. srpna o 7. hodině ranní hudba lovčích zřízenců doprovodila psy na nádraží v Pyšelích. Psi byli rozvezeni do četnických stanic po celé republice. Nový kurz pro výcvik služebních a stopovacích psů započne dne 1. září t.r..…)“.
Ministerstvo vnútra zakúpilo tento objekt židovskej synagógy. Pri rekonštrukčných prácach boli postavené koterce s výbehmi pre psov., karantény koterec, ordinácia veterinárneho lekára, operačná sála , kuchyňa pre prípravu kŕmenia pre psov.
Inštruktorom v ústave bol vrchný strážmajster Adolf Horák a v neskoršej dobe aj podplukovník vo výslužbe Theodor Rotter a št. strážmajster Rudolf Votruba, ktorý sa po roku 1939 vrátil zo Slovenska.
Od 3. 6. 1929 bol tento ústav pričlenený pod „Ústredné četnícke pátracie oddelenie“ v Prahe.
Koncom roku 1931 bol v predzáhradke ústavu umiestnený pomník služobného psa ARCA, ktorý bol zastrelený nebezpečným páchateľom počas výkonu služby dňa 2. 8. 1931 v Koterovej. Pomník dali postaviť členovia Športového klubu pre policajných a ušľachtilých psov v Prahe a Spolku na ochranu zvierat v ČSR.
V súčasnosti je tento pomník umiestnený vo Výcvikovom stredisku služobných psov „Odboru služební kynologie a hipologie Policejního prezidia ČR“ v Bychorách okres Kolín.
V ústave v Pýšelích sa pripravovali nielen psovodi pre zložku „četníctva“, ale aj pre, štátne policajné úrady, ozbrojenú ochranu Československých štátnych železníc a Finančnú stráž ČSR.
Taktiež sa v ústave odchovávali šteňatá, ktoré niektoré v útlom veku cca 8. týždňoch a niektoré po základnom výcviku približne vo veku 10 až 12 mesiacov boli prideľované psovodom v rámci celej ČSR. Odchov šteniat sa ale vykonával aj na „četníckych staniciach“ na sukách ktoré boli využívané v priamom výkone služby. Z administratívnych agend za ktoré boli zodpovední pracovníci ústavu môžem spomenúť vedenie, dopĺňanie a aktualizáciu ústrednej evidencie služobných psov.
Služobného psa bolo možné využívať len v tých prípadoch, keď sa jednalo o dôležitý prípad a taktiež pri hromadnom použití služobných psov pri pátracích akciách napríklad proti lúpežníckym bandám. V tomto prípade bolo povolaných viacero psovodov z okolitých žandárskych staníc. Spravidla prevládal názor, že psa je možné použiť len na prípad kde je možné očakávať kladný výsledok bola stanovená zásada, že psa po viacej ako päťdesiatich hodinách po spáchaní trestného činu nemá význam na miesto vysielať.( podľa môjho názoru opodstatnená zásada).
Ustajnenie služobných psov bolo na jednotlivých staniciach či už pátracích, alebo staniciach tzv. okrskových. Samotné podmienky ustajnenia boli pomerne presne rozpracované a upravené písomnosťou číslo 23.188/13-28 zaslanej z Ministerstva vnútra republiky československej dňa 14. 12. 1928 všetkým „Zemským četníckym veliteľstvám“, s názvom búdy pre služobných psov . Táto písomnosť presne špecifikovala, že búda musí byť vyrobená z hobľovaných dosák, musí mať predpísané rozmery a otváraciu strechu. Samotný koterec musel byť o rozmeroch 2x3x1,8 metra a musel byť zo železného oplotenia a pletiva. Pletivo bolo vyrobené z pozinkovaného drôtu o sile 2.8 až 3 mm a veľkosť oka mala byť 5 x 5 cm.
V roku 1921 bol spracovaný špecializovaný Skúšobný poriadok pre policajných psov, tento bol uvedený do platnosti Výnosom ministerstva vnútra zo dňa 12. 1. 1922 pod číslom 2.427/13 a pozostával z troch skupín A, B, C.
Skupina A obsahovala: základné cviky poslušnosti (vodenie na šnúre a obraty, zastavenie, obyčajná chôdza a klus, sadni lehni, vstaň, štekanie na rozkaz, pribehnutie na rozkaz, volné sledovanie pri chôdzi so zmenami ako pri vodení, stráženie predmetu, odmietanie potravy od cudzieho, volné ľahnutie na 15 minút, aportovanie cez prekážky, skok vysoký cez :drevenú stenu 150 cm vysokú, živý plot, priekopu, skok šplhom cez 2 m vysokú bariéru)
Skupina B obsahovala: Doprovod zatknutie zločinca a ochrana psovoda (prehliadka územia – revírovanie, prehľadanie úkrytu a vyštekanie nájdenej osoby, stráženie zadržaného, doprovod zadržaného na voľno, ochrana napadnutého psovoda, odvrátenie útoku, Nenapadnutie zadržaného pri doprovode pokiaľ nekladie odpor, Zadržanie a zastavenie ušlého, ľahostajnosť k výstrelu, odolnosť voči úderom, odvolanie psa od kľudne stojaceho muža, ktorý bol na úteku zastavený, odvolanie psa prenasledujúceho uprchlíka )
Skupina C obsahovala: Stopovanie (vypracovanie stopy aspoň pol hodiny starej 400 metrov dlhej, kľukatej a v jednom bode lomenej v pravom uhle, načuchanie z trasologickej stopy človeka, stopovaný stratí cestou nejaký predmet- pes na vôdzke, alebo na voľno podľa rozhodnutia psovoda- pes musí predmet nájsť. Hľadanie predmetu patriaceho cudzej osobe medzi inými predmetmi patriacim cudzím ľuďom, vyhľadanie človeka v skupine iných osôb po načuchaní predmetu- vykonávalo sa na vôdzke – ( v podstate sa jednalo o dnes známe označovanie z predmetu na osobu )
Výnosom Ministerstva vnútra číslo 27.500 /13-23 zo dňa 9. 5. 1923 bolo psovodom nariadené aby si založil a viedol denník v ňom zapisoval chronologicky denný výcvik psa, jeho prípadné použitie a výsledky. Okrem toho psovod v horizonte k 1. 1. a 1. 7. predkladal služobným postupom Ministerstvu vnútra správy o použití služobného psa. Povinnosťou psovodov bolo minimálne jednu hodinu denne vykonávať výcvik služobného psa, taktiež bolo uložené, aby psovodi nevykonávali administratívne práce ak nie sú spojené so služobnou kynológiou.
Každý služobný pes využívaný vo výkone služby bol proti prípadným škodám poistený a poistku ktorú uzavrelo Ministerstvo vnútra s „ Prvou českou vzájomnou poisťovňou v Prahe II“ pod číslom poistnej zmluvy 61.226 ktorá platila od 1. 3. 1923 na základe tejto zmluvy bol vydaný Výnos ministerstva vnútra číslo 15.177-23-13, ktorý upravoval jednotlivé skutočnosti a inštrukcie o tom ako je potrebné vypĺňať formulár o hlásenej udalosti, kde je potrebného ho zaslať čo má obsahovať. Mimo iného odškodné z poistky mohlo byť až do výšky 30.000,-Kč
O stravovanie služobných psov sa starali psovodi, ktorým boli psy pridelení a Výnosom ministerstva vnútra, kde bolo stravné stanovené nasledovne:
výživa pre odchovaného psa 2,-Kč na deň
príplatok pre kojacu sučku počas 4. až 6. týždňov 1,-Kč/deň
výživa pre odstavené šteňa až do doby samotného výcviku 1,60,-Kč/deň
na ošetrovanie každého služobného psa 20,- halierov/deň .
Medzi prvé „četnícke“ stanice na Slovensku s prideleným služobným psom podľa denného rozkazu číslo 109 z roku 1923 v zmyslu Výnosu ministerstva vnútra číslo 52.165-23-13 patrili stanice : Prešov – stržm. Arnošt Píš , služobný pes Žips, Liptovský Mikuláš stržm. Jozef Hlaváč –služobný pes Dory, Rožňava- stržm. Ján Neuman – služobný pes Rolf.
Celkovo podľa dostupných silab môžeme konštatovať, že v rokoch 1920 až 1039 využívalo „četníctvo“ na území Slovenska približne 45 služobných psov.
V rámci súčasného Banskobystrického kraja bolo obsadenie služobnými psami a psovodmi nasledovné:
„Četnícka stanica“ Brezno
podľa denného rozkazu (ďalej len DR) číslo 100 z 5. 10 1924 bol od 15. 10. 1924 zaradený stržm. Ján Hendel služobný pes Bret, k 31. 12. 1925 bol služobný pes Bret vyradený, psovod bol preradený a DR č. 135/1925 bola stanica so služobným psom v Brezne zrušená
od 1927 bola v Brezne opäť zriadená stanica so služobným psom a bol zaradený stržm. František Řimek so služobnou sukou Asta, podľa DR č. 1 bol dňom 1. 1. 1928 aj so služobným psom odvelený na „Četnícku pátraciu stanicu“ Rimavská Sobota
dňom 15. 1. 1932 bol podľa DR č. 10 zo stanice Halič premiestnený stržm. Antoním Ondračka – služobný pes Brunny z Podtatier, dňom 13. 6. 1936 podľa DR č. 61/1936 bol služobný pes Brunny vyradený a psovod premiestnený
DR číslo 80/1936 bol po absolvovaní kurzu psovodov premiestnený zo stanice Abelová stržm. Miroslav Horák so služobným psom Rigo
„Četnícka stanica“ Zvolen
DR č. 109 z roku 1923 bol do Zvolena premiestnený stržm. Antonín Jelínek so služobným psom Jasso, funkciu vykonával do 1. 12. 1928, keď bol premiestnený na pátraciu stanicu do Banskej Bystrice
DR č. 44 z roku 1932 bol z Krdmine do Zvolena prevelený po absolvovaní kurzu štábny stržm. Jozef Khopa so služobným psom Bleskom z Podtatier, dňom 1. 11. 1936 bol služobný pes Blesk vyradený
DR č. 80 z roku 1936 bol zo stanice Hidreg oddelenie Levice do Zvolena zaradený stržm. Ondrej Frkala služobný pes Natrom
„Četnícka stanica“ Žarnovica
DR č. z roku 1931 bol zaradený ako psovod stržm. Alois Dyčka – služobný pes Ito, dňom 7. 3. 1932 bol stržm. Dyčka odvelený do kurzu po ukončení bol DR č. 17 z roku 1932 premiestnený na stanicu Šahy
„Četnícka stanica“ Lučenec
DR č. 100 z 5. 11. 1929 bol do funkcie psovoda po úspešnom absolvovaní XIII. kurzu v Pýšelích zaradený stržm. Jozef Dobiš so služobnou sukou Zora, dňom 30. 9. 1930 bola služobná suka Zora vyradená zo stavu služobných psov
Dňom 15. 5. 1931 bol do Lučenca zo Zlatých Moraviec premiestnený stržm. Jozef Sedlák so sl. sukou Agou, dňom 20. 7. 1931 bol stržm. Sedlák odvelený na „četnícku pátraciu stanicu“ Bratislava, kde pôsobil vo funkcii psovoda až do 1. 11. 1934
DR č. 95 z roku 1931 bol zo stanice Rapovce do Lučenca premiestnený stržm. František Bořka – sl. suka Hyza, k 30. 3. 1934 bola sl. suka Hyza premiestnená na stanicu Myjava a psovod stržm. Bořka bol odvelený do školy pre výcvik veliteľov „četníckych“ staníc
DR č. 42 z roku 1934 bol zo stanice Látky do Lučenca po ukončení XXIV. kurzu premiestnený stržm. Ľudovít Pevný so služobnou sukou Kerbou
„Četnícka stanica“ Fiľakovo
DR č. 66 z 26. 9. 1933 bol za psovoda zaradený stržm. Michal Čongrády so služobným psom Arabom, dňom 1. 12. 1933 bol stržm. Čongrády premiestnený na stanicu Topoľčany
DR č. 85 z roku 1933 bol z Veľkých Kapušian do Fiľakova premiestnený stržm. Ivan Dobiáš so služobným psom Arabom I.
dňom 11. 10. 1934 bola na stanicu Fiľakovo pridelená psovodovi stržm. Michalovi Krasnohorskému služobná sučka Lupina s ktorou podľa DR č. 30 z roku 1935 absolvoval kurz psovodov a po úspešnom absolvovaní bol dovelený na stanicu Rožňava
„Četnícka pátracia stanica“ Banská Bystrica
DR č. 1 z 1928 bol na pátraciu stanicu zo stanice Zvolen do Banskej Bystrice prevelný stržm. Antonín Jílek so služobným psom Jassom, dňom 5. 6. 1929 bol služobný pes Jasso vyradený
DR č. 19 z 1930 bol na pátraciu stanicu zaradený stržm. Viktor Bezkočka so služobnou sukou Dorou, ktorý bol absolventom XIV. kurzu psovodov, koncom roku 1930 bol stržm. Bezkočka prevelený na pátraciu stanicu Levoča
na pátraciu stanicu bol ako psovod zaradený stržm, Ján Grňa so služobným psom Arabom, dňom 8. 10. 1931 bol odovzdaný služobný pes Arab na stanicu Trenčín psovodovi stržm. Jaroslavovi Vychodilovi. Stržm. Grňa bol z funkcie psovoda odvelený
následne bol za psovoda na pátraciu stanicu zaradený psovod zo stanice v Liptovskom Mikuláší stržm. Peter Kašpárek so služobnou sukou Herou, podľa DR č. 80 z roku 1936 bol stržm. Kašpárek z funkcie psovoda odvelený
na uvolnené miesto psovoda bol zo stanice Michalovce rozkazom prevelený stržm. Július Emanich Palmaj a bola mu pridelená suka Hera ( Palmaj mal absolvovaný kurz psovodov, ale pes Adis mu počas kurzu uhynul)
„Četnícka pátracia stanica“ Rimavská Sobota
dňom 1. 1. 1928 bol na pátraciu stanicu z Brezna zaradený stržm. František Řimek so služobnou sukou Astou, DR č. 25 z 1934 bol Řimek ku dňu 1. 4. 1934 pozbavený služby so služobným psom a bol vyslaný do školy pre výcvik veliteľov „četníckych“ staníc
na pátraciu stanicu je z „četníckej“ stanice Trnava prevelený štábny stržm. Antonín Eduard Lifka a je mu pridelená služobná suka Asta, dňom 14. 4. 1935 bola služobná suka Asta vyradená zo stavu služobných psov a št. stržm. Lifkovi bol zo stanice Trenčín pridelený služobný pes Arab
dňom 25. 12. 1935 bol št. stržm. Lifka odvolaný z funkcie psovoda
na jeho miesto bol ustanovený stržm. Václav Šimanka a pridelený mu bol služobný pes Arab, podľa DR č. 15 z roku 1936 dňa 3. 2. 1936 služobný pes Arab uhynul
dňom 15. 3. 1936 bol stržm. Šimanka z funkcie psovoda odvolaný a bol nahradený psovodom stržm. Štefanom Gabčanom Nožinom so služobným psom Innom, koncom roku 1936 bol stržm. Gabčan Nožina na vlastnú žiadosť premiestnený na „četnícku“ pátraciu stanicu Ružomberok
podľa DR č. 80 z roku 1936 z „četníckej“ stanice Horné Otrokovce na pátraciu stanicu v Rimavskej Sobote zaradený psovod stržm. Ján Postulka so služobným psom Nemom, ktorý bol absolventom XXIX. behu desať týždňového kurzu (služobný pes Nemo pochádzal z vlastného chovu „četníctva“)
Použitá literatúra:
1: Policejní pes, jeho výchova a výcvik pro ochranu i policejní službu – V. Matoušek Praha 1922
2: Výchova a výcvik psa pro účely služební a sportovní – Theodor Rotter Praha 1939
3: Pes, společník člověka – Theodor Rotter Praha 1942
4: Pomáhali a chránili již před sto lety, anebo histórie čtyrnohých četníku – D. Hulíková, I. Winterová, M. Kozák
Praha 2009
5: Výpisy z denných rozkazov , pojednávajúcich o záležitostiach služobných psov Zemského četníckeho
veliteľstva Bratislava od roku 1920 až do konca roku 1938.
6: Dějiny služební kynologie – Jiří Rulc Praha 2010
| |
História
chovu Nemeckého ovčiaka na Slovensku
|
|
Ako
začať a vlastne čím? Asi múdrym citátom: „ Kto nepozná históriu ten nebude
poznať ani budúcnosť“. Začnem teda tým, čo je dostupné a relevantné. Prvé
zmienky o chove Nemeckého ovčiaka na území Slovenska môžeme datovať na rok
1928, keď sa na výstave psov všetkých plemien v Bratislave - Petržalke
prezentovala chovateľská stanica Nemeckých ovčiakov „von KARPATEN BURG“
majiteľky grófky Pálfyovej zo Smoleníc pri Trnave. V mne dostupných
historických písomných materiáloch som sa viac o chove Nemeckých ovčiakov v
tejto chovateľskej stanici nedopátral. Preto sa presuniem o niekoľko rokov
pozdnejšie a moje historické bádanie o chove Nemeckého ovčiaka na Slovensku
do doby, z ktorej existujú listinné dôkazy. Teda chovatelia Nemeckého ovčiaka
na území bývalého Rakúsko –Uhorska boli od roku 1912 organizovaní v „Pobočke
pre chov Nemeckého ovčiaka v rámci Rakúsko – Moravskej zemskej skupiny
Morava“, neskôr po vzniku ČSR vzniká v roku 1920 „Československý klub pre nemecké
ovčiarske psy so sídlom v Brne“.
Preukazy pôvodu boli
vydávané v Prahe a vydával ich “ Klub pestovateľov policajných a ušľachtilých
psov“.
Samotný chov psov,
ale predovšetkým Nemeckých ovčiakov bol ovplyvnený aj skutočnosťou, že bežní
občania sa mu venovali len veľmi zriedkavo, až by som mohol konštatovať, že
ojedinele a preto k rozvoju a samotnej chovateľskej činnosti podstatnou
mierou prispelo „ četníctvo“ ( český výraz používam zámerne, pretože
spisovným jazykom na území ČSR bola čeština a pojem žandárstvo bol používaný
len zriedkavo). Príslušníci jednotlivých „Četníckych staníc“ sa chovu a
výcviku Nemeckého ovčiaka venovali relatívne dosť intenzívne a ešte väčší
rozmach nastal v roku 1929, keď Výnosom Ministerstva vnútra ČSR číslo
38.241/13 z 27. 6. 1929 bolo zriadené systematizované miesto psovoda na
„Četníckych pátracích staniciach“.
Jedným takýmto
psovodom ( dobový názov „vodič služobného psa“) bol aj štábny
strážmajster Rudolf Votruba z pátracej stanice Nitra, ktorý
v službách „četníctva“ využíval svojho vlastného –
prepožičaného psa ALTA Milušín
Mimo iného, že sa jednalo o veľmi úspešného psa vo výkone služby, ktorý
zaznamenal veľa výrazných úspechov o čom často písala aj dobová tlač, (
Úspech nitrianskeho policajného psa a podobne), bol tento pes používaný aj v
samotnej plemenitbe z dostupných prameňov je nám známe, že nakryl, služobné
suky: Hyzu z „Četníckej stanice“ Myjava , Alku z „Četníckej stanice“ Levice –
psovod strážmajster Jozef Brat, Libelu z „Četníckej stanice“ Parkan pri
Bratislave, Helu z „Četnícekej stanice“ Senica – psovod strážmajster Václav
Maršálek z tohoto posledného spojenia vznikli šteniatka : Ožan pridelený na
„Četnícku stanicu“ Stará Ďala oddelenie Komárno psovod strážmajster Ján
Paulík, Odena – „Četnícka stanica“ Dvory nad Žitavou psovod strážmajster
Jaroslav Volný, Odis „Četnícka stanica“ Veľký Kevedež oddelenie Michalovce
psovod strážmajster Jozef Koptík, Ortrúda „Četnícka stanica“ Rarbok oddelenie
Bratislava psovod strážmajster Jozef Vodvárka.
Alto Milušín bol vystavený na výstave v Prahe, kde bol
ohodnotený známkou veľmi dobrý. V roku 1935 štábny strážmajster Rudolf
Votruba priviezol z Čiech sučku Lupku, ktorá po dovŕšení 18 mesiacov bola
nakrytá Altom. V tejto dobe si štábny strážmajster Votruba požiadal aj o
pridelenie chráneného názvu chovateľskej stanice a bol mu pridelený názov „z
Prietnadné“.
Z tohto spojenia sa narodilo šesť šteniat Alto, Ajax,
Avar, Aro, Asta a Ada
Vplyvom politických udalostí boli v roku 1939 všetci
četníci s českou národnosťou odvelení do Čiech a vlastne takto sa skončila aj
chovateľská činnosť na území Slovenska v chovnej stanici „z Prietnadné“. V
Českej republike bol štábny strážmajster Rudolf Votruba odvelený k „Zemskému
četníckemu veliteľstvu v Prahe“ neskôr na „Četnícku stanicu v Kladne“ a potom
do Výcvikového strediska Pyšely u Prahy.
Mgr. Štaudinger
Juraj
|
|
První četnický psinec zřízený v Písku v roce 1915
..."Má-li pes vůbec a cvičený zvláště význam pro mnohého člověka, jest nepostradatelný ve službě bezpečnostní," psalo se začátkem dvacátých let v odborné literatuře. Fakt, který si uvědomovali zejména četníci při výkonu své služby…i rozhodli se založit psinec“...Tolik soudobá literatura faktu.
Ale pojďme k faktům zjištěným v současnosti. Ačkoliv se Evropa již zmítala ve víru války, byl v roce 1915 zřízen u rakouského četnictva první psinec financovaný ze státních prostředků. Psinec vybudovaný v Písku vedl v policejní kynologii již známý rytmistr Theodor Rotter.
Písecký psinec dodával každoročně určitý počet služebních psů pro jednotlivá četnická velitelství a jeho správce byl zároveň pověřen prováděním odborné inspekce četnických stanic se služebními psy.
V době státního převratu bylo na území nově vzniklého státu celkem 27 služebních psů a to v píseckém psinci a na četnických stanicích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Psinec byl však vzhledem k nedostatku finančních prostředků zrušen a psi, někteří vzhledem ke svému stáří neupotřebitelní, byli rozprodáni.
Absence vycvičených psů ve výkonu četnické služby se nadále prohlubovala. V roce 1921 se začaly na ministerstvo vnitra, do jehož působnosti četnictvo připadlo, množit žádosti a prosby jednotlivých četníků, aby jim bylo povoleno „chovat služebního psa a bráti jej s sebou do služby.“
Argumentem bylo využití předností psa nejen ve službě pátrací, ale i pro zajištění bezpečnosti jejich vůdců, což bylo v poválečném období představovaném enormním nárůstem zločinnosti více než aktuální. Jednotlivá zemská četnická velitelství ministerstva vnitra zmocnilo k povolování držby a výcviku vlastních čistokrevných psů plemen německý ovčák, dobrmanský pinč a airdelterrier a to na útraty vlastníka. Vodění psů do služby bylo vázáno na vykonání odborné zkoušky před komisí k tomu účelu ustanovenou a závazku držitele, že v případě potřeby propůjčí psa k účelu bezpečnostní služby v celém soudním okrese.
Na základě výsledku uvedených hlášení bylo ministerstvu vnitra navrženo, aby převzalo vydržování těchto psů po dobu jejich používání v bezpečnostní službě.
O zřizování četnických stanic se služebními psy zásadně rozhodovalo příslušné zemské četnické velitelství. Nejdříve se takové stanice zřizovaly přednostně na místech, kde se počítalo se zvýšeným ohrožením bezpečnosti, tedy tam, kde byla nutná zvýšená ochrana životů, zdraví i majetku.
Jak zjišťujeme z denního rozkazu Zemského četnického velitelství v Bratislavě: ..."pracuje se v ministerstvu vnitra na řešení otázky chovu policejních psů a jich upotřebení ve službě bezpečnostní"…
Na našem území v roce 1921 začali jednotlivci z řad četnictva zasílat na ministerstvo vnitra žádosti o povolení mít služebního psa s následným využití ve výkonu služby. Žádostem bylo postupně vyhověno s podmínkou, že psi musí složit odbornou zkoušku před komisí.
V rozkazu ze dne 10. května 1921 je velitelům četnických oddělení uložen úkol vyšetřit a nahlásit, kdo z četníků je majitelem čistokrevného policejního psa (tedy německého ovčáka, dobrmana, airdelterriéra nebo případně rotvajlera) a zda, a za jakých podmínek, by byl ochoten jej použít ve službě.
I přes nedostatek finančních prostředků četnická správa, ve snaze zajistit četnictvu moderní pomůcky k usnadnění výkonu obtížné služby, jakož i rodící se pátrací služby, začala vážně uvažovat o znovu vybudování instituce služebních psů četnictva. Základem nové organizace byly samozřejmě dosavadní bohaté zkušenosti. Rovněž došlo k navázání spolupráce s odbornými kynologickými organizacemi v Praze a v Brně s cílem zapojení široké odborné veřejnosti pro uvedenou myšlenku. Za pomoci Klubu pěstitelů policejních a ušlechtilých psů v Praze, který poskytl svoje cvičiště v Praze na Pankráci se dne 27. listopadu 1921 uskutečnily první zkoušky policejních psů československého četnictva.
Návrhy na vykonání zkoušky majitelů vlastních policejních psů a psů samotných měly být ministerstvu předkládány čtvrtletně vždy do 1. ledna, 1. dubna, 1. července a 1. října.
V rozkaze č. 53 z téhož roku se hovoří o psu jako o důležité pátrací "pomůcce", nezbytné pro moderní bezpečnostní službu. Současně je však konstatováno: ...“padá zde také na váhu, že osobní bezpečnost službu konajícího muže jest najmě v krajinách odlehlých a nejistých přibráním policejního psa značně zvýšena.“...
Zemská četnická velitelství byla zcela oprávněna povolit, aby četník mohl držet na stanici svého psa a to na vlastní útraty. Prvními psy, užívanými v prvorepublikovém četnictvu, byli tedy psi soukromí. Nesměli však být bráni do služby, dokud se pes i jeho pán („vůdce“) nepodrobil odborné komisionálni zkoušce a nezískal ministerské povolení (Výnos MV ze dne 11.5.1921).
Souhlasil-li majitel takového psa, že jej v případě potřeby propůjčí bez výhrady k bezpečnostní službě v příslušném soudním okrese, ministerstvo převzalo výlohy za stravování, ošetřování a pojištění. V opačném případě vše hradil majitel psa.
Výcvikem policejního psa nesměla být v žádném případě narušena služba a až do získání oprávnění ručil majitel za veškeré způsobené škody. Takový byl stav v roce 1921, tedy před přijetím zkušebního řádu. Ani poté však nebyl vytvořen ucelený a jednotný systém výcviku služebních psů. I nadále četnická instrukce uváděla zákaz vodění psů (jako v r.1851), nyní však s výjimkou psů služebních.
Z podnětu výše zmíněného klubu byl 12. ledna 1922 ministerstvem vnitra přijat zkušební řád pro výcvik policejních psů československého četnictva a to výnosem číslo 2.427/13. Každý pes používaný ve službě musel splnit přezkoušení podle tohoto řádu před zkušební komisí.
Užití psa ve službě bezpečnostní
Užití vycvičeného psa ve službě bezpečnostní s hlediska našeho zákonodárství ve srovnání se zákonodárstvím států sousedních.
THEODOR ROTTER
(I. cena třetí kategorie ze soutěže Masarykova četnického vzdělávacího a podpůrného fondu v r. 1936).
Používání vycvičeného psa ve službě bezpečnostní, k níž patří nesporně i pátrací služba kriminální, vzešlo z potřeb kriminalistiky. Nikoliv tedy snad z potřeb kynologie. Používá-li pátrací služba školeného psa jako nepostradatelného pomocníka při sledování pachové stopy provinilcovy od místa činu až do jeho posledního úkrytu, službě bezpečnostní slouží pes v případech přesně vymezených za určitých okolností budí jako zbraň útočná či obranná v širším rozsahu toho slova.
V zákoně čís. 299/1920 Sb. z. a. n. ze dne 14. dubna 1920 jsou uvedeny případy, kdy má četník právo použíti zbraně.
Okolnosti ty, podle § 13. tohoto zákona nastávají, jde-li o:
případ nutné obrany, aby četník odvrátil násilný útok, jenž byl na něho podniknut anebo jímž by byl ohrožen život osoby jiné
jde-li o zmaření násilného odporu zločince, aby bezpečnostní orgán mohl učiniti zadost svému služebnímu výkonu
běží-li o to, zameziti útěku nebezpečného zlosyna, jejž nemůže jiným způsobem zadržet
neopustí-li zločinec na vyzvání svůj úkryt či neuposlechne-li rozkazu dáti ruce vzhůru (po novelisaci zákona).
Mluví-li zákon jasně o případech, kdy jest bezpečnostní orgán zřejmě oprávněn použíti své zbraně, pak jest nezbytné, aby také zákon přesně stanovil podmínky, za jakých může a smí použíti ho doprovázejícího služebního psa. Naproti tomu v kriminální službě pátrací použití cvičeného psa se nepříčí nijak, běží-li pouze o zachycení a sledování neviditelné pachové stopy pachatelovy, nikoliv o útok psem na osobu - stávajícím služebním předpisům, ba ani zákonitým ustanovením (duchu příslušných zákonů), neboť za určitých okolností znamená vycvičený služební pes pro bezpečnostní orgán jen známenitý nástroj, případné jedinečný pomocný prostředek, podobný asi těm, jaké nám poskytují na příklad daktyloskopie, fotografie, mikroskopie a pod.
Náš stát převzal po převratu instituci služebních psů, řekl bych, z likvidační podstaty byv. rakousko-uherské monarchie. Chci se zde několika slovy zmínit o tom, jak došlo za byv. monarchie k zavedení vycvičených psů ve službách četnictva a jaké byly tehdy názory o použití psů toho druhu jako zbraně útočné i obranné ve službě proti osobám, přestoupivším zákon. Měl jsem tehdy vzácnou příležitost zúčastnit se přímo a jako jeden z prvních zavedení instituce služebních psů do služeb rakouského četnictva.
Služební psi do rak. četnictva byli zavedeni r. 1909. Rok před tím, za své dovolené cestou do Německa jsem se zastavil v Saarbrückenu a zúčastnil se kursu pro výcvik služebních psů, určených pro pruské četnictvo. Řídil jej tam tehdejší policejní komisař Konrád Most. Vrátiv se do tehdejšího svého služebního působiště na Kladno, koupil jsem z vlastních peněz dva vhodné psy a jal jsem se je cvičit s pomocí 2 četníků - psovodů podle zkušeností, jichž jsem nabyl v Saarbrückenu. Jakmile psi byli vycvičeni, podal jsem návrh ministerstvu zeměbrany, tehdy v otázce té kompetentnímu, aby byli přiděleni Četníkům jako nepostradatelní pomocníci, a to nejen pro službu bezpečnostní, ale i pátrací.
Jak se však dalo očekávat, narazil návrh u rozhodujících míst na značné překážky. Poukazovalo se hlavně na § 10 služ. předpisu, který přímo četníkům zakazoval voditi s sebou psy při služebních úkonech. Když však se mi přesto podařilo se dvěma zmíněnými vycvičenými psy docíliti velmi dobrých úspěchů ve službě pátrací, obrátila se přece pozornost směrodatných míst k mému návrhu a v r. 1910 konečně bylo výnosem Ministerstva zeměbrany nařízeno, prozatím na zkoušku psy přiděliti v pátrací a bezpečnostní službu četníků.
Tehdy platný četnický zákon a § 65 četnického služebního předpisu činily největší obtíže, jak realisovati můj návrh. Šlo hlavně o zásadní otázku, smí-li býti psa použito, jsou-li osoby při výkonu své služby ohroženy útokem zločince, nebo jde-li o to, zločince psem zadržeti (psem na zločince útočit). Po mnohých úvahách a nemalých rozpacích našlo konečně tehdejší ministerstvo zeměbrany jakési východisko z této ožehavé otázky mého návrhu:
„Psa smí ve službě použíti k tomu určený četník - psovod jen tehdy, je-li pes řádně vycvičen, úředně komisí vyzkoušen a výslovně jako „služební pes" označen. Jedině v tom případě pak počítá se služební pes jako zbraň, které smí četník použíti za okolností zákonem přesně vymezených (II. stať branného zákona, písm. b) proti nebezpečnému zločinci."
Pokud jsem měl příležitost sledovati další vývoj celé této právní otázky, nestalo se se strany rakouské četnické správy až do našeho státního převratu nic, co by uspíšilo tuto jistě pro četnickou službu a všeobecný zájem veřejné bezpečnosti důležitou otázku a vtělilo ji ve služební předpis ať již cestou zákonodárnou či tím nebo oním vládním nařízením. Vzpomínám si na svůj rozhovor r. 1913 ve Vídni s čelným a vlivným funkcionářem. To bylo již v době, kdy téměř po celé 3 roky se používalo v rakouském četnictvu několik vycvičených služebních psů s nejlepšími výsledky. Týž - referent v ministerstvu zeměbrany - poznamenal: „Ministerstvo nemíní předložiti zákonodárným sborům předlohu na uzákonění instituce služebních psů pro četnictvo, poněvadž se až dosud nejeví pro podobný iniciativní návrh dostatek potřeby. Mimoto se ministerstvo obává, že by narazilo v parlamentě na obtíže s touto předlohou, která by sotva našla v parlamentních kruzích dostatek zájmu a popularity."
Způsob, jak ve službě používati vycvičených psů a veškeré s tím související služební i ad ministrativní směrnice byly pak vydávány jen ve formě výnosů a rozkazů příslušných velitelství a úřadů. Když později došlo ke světové válce, nebylo již ovšem ani času ani příležitosti vtělit celý souhrn těchto otázek a směrnic v zákon. Přesto však, že služebních psů u četnictva se tehdy používalo poměrně v omezeném počtu, výsledky jejich práce byly znamenité, jak ostatně vysvítá z výročí statistických dat podle nichž počet t. zv. „nevypátraných případů" proti létům, kdy četnická služba ještě t. zv. služebních psů neznala a neměla, se podstatně snížil.
Jakého druhu byly právní otázky, které se tehdy v souvislosti s používáním služebních psů v bezpečnostní (kriminální) službě vyskytly?
Brzy po jejich zavedení, hlavně v případech, kdy bylo psa použito k zachycení a sledování („vypracování") pachové stopy prchajícího zločince a psovod byl pak předvolán k soudu jako svědek, aby o postupu celé práce svého psa podal jasný a přesvědčivý obraz, se ukázalo, že četnická stanice celý trestní případ a s ním spojenou činnost služebního psa vylíčila ve svém oznámení soudu příliš drasticky.
Věru charakteristický případ toho druhu se udal r. 1910 v Hodoníně, kdy se pátralo po pachateli pověstné „pojišťovací" vraždy (Toman). Četník - vůdce služebního psa z Místku - nemaje v tomto oboru dostatek zkušeností, jak se později ukázalo, přednesl porotě v Mor. Ostravě tak nemožné svědectví o stopovací činnosti svého psa v této trestní věci, že celý proces se tím v základech značně komplikoval. Musil jsem tehdy jako odborný znalec ve svém písemném dobrém zdání po přesném přezkoušení všech údajů svědka - psovoda uvésti celé jeho svědectví na pravou přijatelnou míru. Podobné případy byly ovšem s to celou instituci služebních psů, sotva tehdy v život uvedenou a tak významnou pro službu četnickou, dokonale znehodnotit.
Stojí za zmínku, že v tutéž dobu se podobný případ stal i v Německu, kde stejně jako já v Hodoníně, sám původce myšlenky zavésti vycvičené psy do služeb pruského četnictva, policejní komisař Konrád Most, byl jako předvolaný znalec nucen zaujati před porotou v Ulmu (Bavory) velmi strohé stanovisko proti pochybným, ba nemožným svědeckým vývodům příliš horlivého četníka - psovoda, ba dokonce i některé přímo vyvrátit.
Stačila krátká doba před světovou válkou od zavedení vycvičených psů do bezpečnostních služeb, aby se poznalo, že čenich psa jest v oboru pátracím jedinečným nástrojem k sledování neviditelné pachové stopy člověka, střetnuvšího se se zákonem. Pro službu kriminální jest čich psa (olfaktorický čiv) nedocenitelným pomocníkem. Jinak se ovšem jeví tento spolupracovník četníka v řízení trestním (v procesech před soudem). Tu pes nemá onoho přesvědčivého významu, byť jeho práce měla sebe positivnějších výsledků, poněvadž jí chybí ona přesvědčující přesnost a pádnost důkazů, bez níž nemůže soudce vynésti spravedlivého rozsudku. Ačkoliv tedy jest pro bezpečnostní orgány pes pomůckou těžko nahraditelnou, před soudem nelze s ním počítat jako s nástrojem důkazným.
Bylo třeba o po této stránce poučiti četníky - psovody. Vypracoval jsem pro byv. rakouské četnictvo směrnice „Výcvik a použití služebních psů", které byv, ministerstvo zeměbrany ve Vídni schválilo výnosem č. 382, odděl. XX. z 27. června 1911. Jako zvláštní odstavec jsem v nich uvedl, jak si má četník - psovod počínati před soudem, je-li povolán vydati svědectví o práci svého psa v tom či onom trestním případě. Na str. 96 a 97 poznamenávám:
„Ve většině případů jest četník - psovod předvolán k soudu, aby vydal svědectví o práci svého psa. Jeho výpověď má jen tehdy cenu, je-li skutečně přesvědčivá. Pravé přesvědčivosti nabude, jestliže psovod před soudem vylíčí celou práci psovu srozumitelně a podle pravdy. Ovšem to předpokládá především, aby psovod byl s to podati soudci jasný a úplný obraz celého postupu činnosti psa od zachycení stopy až do konečného stadia jeho práce. K tomu jest třeba, aby si ihned po ukončení práce psovy učinil náčrt, v němž označí všechny důležité body i okolnosti. Stále musí míti na mysli, že jediné, jak již uvedeno, sám má o činnosti svého psa vypovídati a že jest jeho povinností přísně se zdržeti jakýchkoliv závěrů (úsudků) vztahujících se k trestnosti zadrženého pachatele. Svědecká výpověď psovoda nemá jiného účelu, než prokázati, že psem odhalená osoba jest ve spojitosti s místem činu a že použila jediné oné cesty (podle pachové stopy), kterou služební pes „vypracoval".
Tolik asi o situaci instituce služebních psů u četnictva a s ní spojených právních otázat, jak je přejal náš stát po státním převratu v říjnu 1918. Však během nedlouhé doby Československá státní správa instituci služebních psů s nemalým nákladem dobudovala a postavila ji na širokou základnu. V Pyšelích u Benešova byl vystavěn a moderně vybaven ústav pro chov a výcvik služebních psů. Ve 30 kursech bylo jich tam již na sta odborně vycvičeno. Četné větší četnické stanice v naší republice mají dnes výborně vycvičeného služebního psa. Sociálních potíží, které kdysi měla byv. rakouská státní správa s uzákoněním instituce služebních psů ve službách bezpečnostních, i jejich obav se strany zákonodárných sborů, u nás není. Právě naopak! Naši zákonodárci i nejširší veřejnost vítali spontánně zavedení školených psů do služeb četnictva a v potřebách této instituce vycházejí ve všem státní správě bezpečnostní vstříc. Z denního tisku máme pro to nejlepší důkazy. Kdykoliv se stane nějaký trestný čin, vždy hodný politování, naléhá veřejnost na rozmnožení služebních psů jako osvědčených pomocníků našich bezpečnostních orgánů. Léta přinesla velice významné úspěchy služebních psů, a to jak ve službě pátrací (kriminální), tak i bezpečnostní.
V celé řadě případů zachránil pes život svému průvodci - četníku a jistě by bylo zůstalo mnoho četníků na živu, kdyby byli bývali měli po ruce služebního psa.
O vývoji instituce, služebních psů v četnictvu naší republiky přednesl širší veřejnosti v kynologickém klubu na Smíchově zajímavou přednášku v březnu r, 1935 tehdejší plk. četn. Josef Ježek, (nynější zem. velitel četnictva. pro Čechy). Před tím na podzim r. 1933 i jeho nástupce, mjr. četn. Old. Pinkas u příležitosti 1O letého jubilea zavedení služebních psů v naší republice.
Min. vnitra a přísluš. zem. četn. velitelství, chápajíce dalekosáhlý význam instituce služebních psů, vydala během doby celou řadu služebních a administrativních výnosů, předpisů a rozkazů. Ale k uzákonění ani u nás dosud přesto nedošlo a právní otázky, mající k instituci služebních psů těsný vztah nebo přímou vnitřní souvislost s ní, zůstaly nadále nerozřešeny. Jsem toho skromného názoru, že již vzhledem na právní odpovědnost státu a na všeobecnou bezpečnost širšího občanstva, měla by býti ožehavá otázka, kdy a jak jest dovoleno použíti služebního psa jako zbraně útočné či obranné v bezpečnostní službě, již jednou zásadně a definitivně úpravena zákonem. Jelikož jsem měl již za bývalé monarchie příležitost a možnost celý vývoj instituce služebních psů od jejího prvopočátku sledovat a tehdejší názory o právních otázkách, jí se týkajících, slyšet a poznat, budiž mi dovoleno vsunout do této studie i své vlastní názory a zkušenosti, jak celý souhrn těchto otázek řešit. Jak jsem se již zprvu zmínil, byv. rak. státní správa, povolivši zásadně užívati služebních psů v četnictvu, našla alespoň jakési východisko již tím, že služebního psa označila jako zbraň, při čemž pojem „zbraň" byl míněn v nejširším smyslu toho významu.
§ 65 předpisu pro četnictvo rozeznává zbraně ve výzbroji Černíka jednak podle jejich technických vlastností a účinků na zbraně bodné, sečné a střelné, jednak podle jejich nebezpečnosti na zbraně „nebezpečné" a „méně nebezpečné". Podle tohoto rozčlenění bylo vzhledem k ustanovení II. oddílu o zbraních v četnickém zákoně (rakouské zákony a nařízení), jasně vyznačeno, kdy, za jakých okolností a v jakém rozsahu smí četník ve službě použíti proti té či oné zločinné osobě tu kterou zbraň svého služebního výzbroje. Podle zcela správného názoru, že chrup vycvičeného, ukázněného služebního psa zpravidla nikdy nezpůsobí napadenému tak nebezpečného zranění, jako některá z výše uvedených technických zbraní, - ač jinak chrup postačí, aby účel četníkem požadovaný byl dosažen - byl služební pes vřazen mezi tak zvané „méně nebezpečné zbraně".
Tím otázka tato i s hlediska sociálního byla na tehdejší dobu učiněna přijatelnější. Jak patrno, točila se za tehdejších právních poměrů otázka ta, z nedostatku jiných důvodů, hlavně kolem pojmu ,,zbraň"! Bylo tedy lze, když pes byl již zařazen mezi zbraně útočné i obranné, považovati jej za zbraň z onoho druhu „méně nebezpečných" než jakou je zbraň bodná, sečná a střelná. Podle tehdejších a i dnes ještě platných paragrafů trestního zákona se vztahoval pojem „zbraň" v širším významu toho slova hlavně jen na osobu, která zákon překročila. Tak na př. u § 81 a 82 rak. trestního zákona, pojednávajícího o veřejném násilí, způsobeném vztažením ruky na úřední osobu, uvádí se celá řada rozhodnutí Nejvyššího (kasačního) soudu, jež se šíře zmiňují o pojmu „zbraň" toliko vzhledem k osobě překročivší zákon podle výše uvedených paragrafů. Naproti tomu však pojem „zbraň", patřící k výzbroji četníka majícího službu, není tu blíže charakterizován. Tvoří tudíž i označení vycvičeného psa jako „zbraně" po stránce právní pojem velmi neurčitý. Nemá tudíž použití služebního psa jako zbraně útočné či obranné ve službách bezpečnosti potud žádné právní jistoty, pokud nebude služební pes zřejmě jako „zbraň" zákonem označen. Definitivní rozřešení této otázky má velmi důležitý význam, ježto stát i četník jako psovod, povinný služebního psa jako zbraně v tom či onom použíti, může býti činěn odpovědným za různé škody mravní i civilně právní.
Pro uzákonění použití služebního psa v případech, při nichž zákon o četnictvu ze dne 14. dubna 1920 Sb. 2 a nařízení čís. 299 četníku ve službě dovoluje upotřebit psa jako zbraně, by byly na místě asi tyto úvahy: Služební předpis pro četnictvo, opírající se o výše uvedený zákon ve svém § 65 (použití zbraně) výslovně praví, že četník smí použíti zbraně, chce-li docíliti požadovaného výsledku, s největší obezřetností a jen tehdy, když selhaly t. zv. „mírné prostředky". A to zas jen ještě tak, aby život provinilcův a po případě i jiných osob byl co nejméně ohrožen (§ 45 četn. zákona).
Uvedený předpis tedy nařizuje, že před u potřebením zbraně má četník nejdříve použíti „mírných prostředků".
Těmi jsou:
I. při zprotivení:
a) napomenutí, pronesené hlasem rozkazovacím,
b) zatčení,
c) přiložení svěracích řetízků;
II. při zamýšleném pokusu o útěk:
a) napomenutí,
b) pronásledování prchajícího honěním,
c) vyzvání náhodou se namanuvších osob, aby k dopadení uprchlíka byly nápomocny;
III. při zjištěni úkrytu:
vyzvati osobu, aby úkryt opustila a na rozkaz dala ruce vzhůru; jinak platí tu ustanovení, jak jsou uvedena ad I.
Již v těsné souvislosti s těmito předpisy mohl by býti služební pes, vycvičený pro službu bezpečnostní buď jako pomocník ofensivní či defensivní řáděn de lege ferenda mezi „zbraně," patřící k četníkově výzbroji. Služebního psa by bylo lze přece považovati za jeden z oněch „mírných prostředků", jichž četník má a smí použíti, než jest nucen sáhnouti ke zbrani. - A stejně i není sporu o tom, že útok psův na násilníka jest pro jeho život méně nebezpečný a zas naopak, že pes svým chrupem jest daleko způsobilejším chrániti bezpečnost zakročujícího četníka proti zákeřnému útoku násilníkovu, po případě podobnému útoku včas a rázně zabránit.
Nelze ani s dostatek oceniti význam a potřebu služebního psa i při útěku zločince. I tu jeví se býti pes opět oním „mírným prostředkem" dříve než jest nutno sáhnouti po zbrani. Nejen svou mrštností, ale i neohrožeností snáze donutí prchajícího viníka na útěku stanouti a zadrží ho tak dlouho, až četník dorazí na místo. Jde-li o zadržení prchajícího zločince, jest tu pro četníka použití služebního psa s výhodou i proto, že nemusí náhodou se vyskytnuvší osoby žádat, aby mu uprchlíka pomohly zadržet. Vždyť žádost toho druhu jest mnohdy zcela ilusorní, jednak už proto, že osoby četníkově žádosti nejsou nijak povinny vyhovět, a konec konců mnohdy, bojíce se o vlastní život, výzvu četníkovu vůbec ignorují.
|
